Z Liberce do Žitavy: Jak se buduje podnikání na německém trhu

Jaké to je vybudovat český podnikatelský projekt v Německu a postupně si získat důvěru zákazníků, partnerů i úřadů? Ondřej Krabs v rozhovoru s Jaroslavem Demelem popisuje svou cestu od prvních podnikatelských nápadů a vývoje online logistického systému až po vybudování firmy v německé Žitavě.

Jeho příběh ukazuje, že vstup na německý trh není jen otázkou založení firmy. Důležitou roli hrají znalost místního prostředí, důsledné dodržování legislativy, osobní vztahy a především dlouhodobě budovaná důvěra. Rozhovor přibližuje také praktické zkušenosti s německou administrativou, kontrolami, přeshraniční spoluprací českých a německých firem i každodenními mezikulturními rozdíly.

Příběh firmy z Žitavy zároveň ukazuje, že úspěšný vstup na německý trh nemusí znamenat opuštění české identity. Naopak, podle Ondřeje Krabse mohou české firmy své české původnosti na německém trhu využít a otevřeně ji komunikovat.

Informace k interview
Datum a čas: 24. 3. 2026
Místo: Liberec
Tazatel: Dr. Jaroslav Demel
Respondent: Ondřej Krabs

Demel: „Vy jste už od samého začátku, když jste se rozhodl, že budete podnikat, věděl, že budete podnikat s Německem?“

Krabs: Asi ano, zhruba v nějakých mých deseti, dvanácti letech, kdy jsme ještě nebyli v Evropské unii, jsem před mými rodiči zmínil, že bych tam jednou třeba pracoval. Vím, že jsem chtěl pracovat ve Škodovce. Můj děda v ní pracoval přes 50 let.

Demel: Takže to spojení je Škodovka, potom Volkswagen, Německo?

Krabs: Měl jsem rozostřenou perspektivu. Neměl jsem žádné cíle, ale moji rodiče mi tehdy říkali: no, ale tam na tebe nikdo nečeká. Mezi Českem a Německem existovaly administrativní problémy, překážky. Jen tak jste tam tehdy nemohl jít a rozhodnout se, že půjdete pracovat bez povolení do Německa, což dnes můžete v pohodě.

Demel: Čili vy jste chtěl jít podnikat do Německa, ne zřídit českou firmu.

Krabs: Tehdy jsem nevěděl, jestli chci založit firmu. Říkal jsem rodičům: a co když tam založím fabriku?

Demel: Takže jste rovnou myslel na ten vstup. A na tu fabriku. Myslel jsem, že jste nejdříve založil firmu tady, v Čechách, v roce 2011?

Krabs: Českou firmu jsem založil v roce 2009.

Demel: A vstup do Německa pak následuje. Myslel jste předtím na Německo?

Krabs: V kvartě jsem se jeden den místo školy rozhodl, že bych se mohl jet podívat třeba do Žitavy. Takže jsem si udělal takový den za školou, rodiče o tom věděli. Tehdy jsem studoval gymnázium, byly maturity. Říkal jsem si, že stejně v té škole nic moc extra nebudeme dělat. Tam jsem šel na poštu, vzal jsem si nějaké prospekty a sednul si v parku, popovídal s nějakými lidmi a na konci s jedním bezdomovcem, který mi vyprávěl…

Demel: Německy?

Krabs: Německy.

Demel: Takže jste měl dobrou znalost němčiny?

Krabs: Neměl jsem dobrou znalost, v primě jsem se nuceně musel učit německy, protože jsem se nedostal do anglické skupiny na gymplu. Díky tomu, že jsme měli skvělou profesorku, jsem tu němčinu začal vstřebávat. A i mně poslali na výměnný pobyt Němce z Gummersbachu. A ta německá společnost, kultura mě nějakým způsobem zaujala.

Demel: Takže možná bychom řekli, že důležité je to určité nastavení k Německu? To znamená, bez nějakých předsudků, spíše vás ta kultura zajímala, měl jste pocit, že s ní chcete mít něco společného?

Krabs: Ano, ale nikdy jsem to neměl nastaveno tak, že bych si řekl, že tam chci žít, nebo že bych chtěl být Němcem, nebo že bych chtěl německé občanství. Žiju v Liberci, nechci žít v Německu, jsem Čech. Naše rodina jsou víceméně Češi, ačkoliv máme nějaké předky na Balkánu. Ale mimo jiné i české Němce.

Demel: Vlastně jméno Krabs je taky asi…

Krabs: Krabs taky pochází z němčiny. A vím, že z otcovy strany mluvila jeho babička i další nějací příbuzní německy. Z maminčiny strany byla maminka mého prapradědy česká Němka. Ale tenhle vzorec se opakuje skoro u většiny Čechů.

Demel: Jasně, u mě taky.

Krabs: Pocházejí ze smíšeného manželství a až následně v nějakých čtyřicátých, padesátých letech 20. století byla tato informace hodně mazána.

Demel: Jasně, to je ta naše historie. Máme to hodně podobné. Německo nevymažeme z naší historie, to je jasné. Ale pojďme se vrátit k tomu byznysu.
Bylo iniciací vstupu na německý trh to, že po vás chtěly české firmy dodávky z Německa?

Krabs: My jsme přepravovali zboží, organizovali jsme skrze internetový systém přepravu.

Demel: Říkáte jsme, takže jste měl i společníky.

Krabs: Měl jsem pár zaměstnanců. A začali jsme v Čechách. K tomu začátku nás hlavně přivedlo to, že s tímto systémem, který jsem projektoval s programátorem, jsem se dostal v roce 2006 do Spojených států. Firma Intel mě pozvala do Indianapolis na výstavu Intel ISEF, což byla výstava mezinárodních studentských projektů, kde jsem o svatém týdnu před maturitou jel na čtrnáct dnů do Spojených států.

Demel: To zní hodně startupově.

Krabs: Byl to startup, kterému jsem věřil.

Demel: V roce 2006 to jsou všechno věci, které pak teprve propukly. A transport drobných zásilek, to všechno bylo hodně vizionářské.

Krabs: Předtím jsem pracoval na brigádách, mimo jiné třeba v ČSAD v Liberci na mezinárodní dopravě ve spedici. Když jsem zapomněl zavolat řidiči objednávku, přijel mi prázdný zpátky do Liberce. A ten odesílatel mi pak volal, kde teda je, ačkoliv kamion a nakládka byly zrovna 200 km od sebe. Tak jsem zjistil, jak ten systém chybí. A že je potřeba to změnit. A tak jsem v 17 letech začal pracovat na nějakém programu. Jeho jádro používáme dodnes.

Demel: Vraťme se k tomu klíčovému momentu, který potřebujeme pro ten vstup. Přemýšlel jste o tom, jak by u vás mohly objednávat německé firmy?

Krabs: Úplně tak to nebylo, my jsme byli zaměřeni nejdříve na segment B2B a až záhy jsme přešli na menší zásilky, protože jsme viděli, že ty menší zásilky z Německa jsou přepravovány sběrnými službami. A bylo to ekonomicky nevýhodné objednat si díl, který stojí pár euro.Takže jsme šli ten systém zkusit změnit do Žitavy.

Demel: To je klíčové, takže změnit systém do Žitavy. Co to znamenalo?

Krabs: Aplikaci jsme měli hotovou, měli jsme základnu klientů už v Česku. A ti nás začali okamžitě používat od prvního dne, kdy jsme se rozhodli, že takovou službu chceme zkusit nabídnout. Byl to takový navečerní projekt. Tak jsme okamžitě získali první objednávky, které neustávaly.

Demel: Od koho? Od Němců? Od Čechů?

Krabs: Čechů a Slováků, a tak jsme začali přepravovat zásilky.

Demel: Takže díra na trhu byla, to je krásné.

Krabs: Bylo to hmatatelné – ta poptávka. Viděli jsme, že ten trh nás možná dokáže i uživit, ale zároveň jsme cítili, že Česká republika v tom kontextu celého světa je velice malý rybník a že uživí možná mě nebo jednoho zaměstnance.

Demel: Byly už v té době poptávky z Německa?

Krabs: Samotné poptávky z Německa nám začaly chodit až relativně nedávno. My jsme se nezaměřovali na ryze německý trh, na německé zákazníky. Začali jsme se zaměřovat na zákazníky ze světa, vytipovali jsme si zhruba 100-110 zemí. A v roce 2012 jsme založili v Německu firmu. 2. ledna 2012 jsem došel na živnostenský úřad si zaregistrovat živnost na zpracování zásilek.

Demel: Živnostenský úřad?

Krabs: Gewerbeamt v Žitavě, což bylo nejjednodušší možné řešení pro vstup na německý trh.

Demel: Vy jste chtěli dělat globální byznys a Německem jste začali? Anebo to bylo tak, že jste si řekli: tady máme v Česku dobrý byznys, rozjetý, který se na netu hýbe globálně a pak tady máme Německo, za hranicemi?

Krabs: To nebyl, my jsme neměli nějak velmi rozjetý byznys v Česku. Měli jsme standardní spediční firmu, která fungovala v online prostředí a řešili jsme účelová místa.

Demel: A my chceme řešit to Německo, to znamená?

Krabs: Nejdříve jsme začali, ještě v roce 2011, přepravovat z Německa bez našeho vlastního skladu v Německu.

Demel: Přepravu těchto zásilek objednávaly ale české firmy.

Krabs: Objednávali Češi. Abychom tam vůbec mohli začít fungovat, bylo to ze začátku legislativně náročné. Účtárna mi řekla: jakmile začnete přepravovat pro soukromé osoby, spadnete pod určitý paragraf zákona o DPH, budete se muset stát plátci DPH i v Německu, protože přeprava začíná na území Německa, zákazníci jsou neplátci daně, soukromé osoby. A tak jsem řekl: no, to nevadí, staneme se plátci DPH v Německu.

Demel: Abyste to mohli realizovat, tak jste se museli podívat na ten proces z hlediska právního a z hlediska daňového.

Krabs: Ano, chtěli jsme to mít v pořádku. To je de facto to, co je od vás v Německu očekáváno, že budete mít věci v pořádku. A tím, že jsme Češi, o to víc.

Demel: Museli jste udělat německou mutaci vaší aplikace?

Krabs: Nemuseli. V Německu jsme museli založit firmu vzhledem k tomu, že nám zakázky do ČR začaly narůstat. Majitel firmy, která nám zpracovávala prvotní zásilky, mi jednoho dne řekl, že už bychom se měli na zpracování podílet také, protože to množství přestávali zvládat. Neměli na nás čas.

Demel: Nějaká větší firma?

Krabs: Byla to logistická, jiná spediční firma s velmi přátelským majitelem, díky kterému jsme tam mohli začít fungovat.

Demel: A to byla nadnárodní, nebo taky česká?

Krabs: Byli to Němci. Na toho majitele jsem čekal tři hodiny na parkovišti v mrazu a tehdy jsem si uvědomil, že odhodlání je nejdůležitější pro to, aby člověk uspěl. V Německu z vás potřebují cítit, že to myslíte vážně a že tam nejste na měsíc nebo jenom to tak vyzkoušet. Jakoukoliv firmu tam založíte, budou po vás vyžadovat prokázání, že to je dlouhodobý projekt, který bude fungovat, který má nějaký minimálně drobný kapitál.

Demel: Vy jste nejdřív založil živnost. A pak jste získal nějaký kapitál a založil GmbH.

Krabs: Až po třech letech. Šlo o přeměnu fyzické osoby na právnickou. Nebylo to tak, že bychom si založili další firmu, protože papírově bylo jediné realizovatelné řešení, aby GmbH převzala mou živnost.

Demel: A to jste zjistil jak, že to je jediné realizovatelné? Sám jste si to nastudoval, nebo jste se radil?

Krabs: Měli jsme daňovou poradkyni.

Demel: A daňovou poradkyni českou, která rozuměla Německu?

Krabs: Ne. Pokud jdete podnikat do Německa, musíte mít daňového poradce v Německu, jinak to nejde.

Demel: Výborně, máme další důležitý bod.

Krabs: Ačkoliv jsme měli pro prvotní fázi určité poradenství, třeba v Liberci v daňové kanceláři, která se specializovala na německý trh a velmi nám pomohla odrazit se do Německa. Doporučila nám známou firmu v Žitavě a ta se nás ujala. Když jsme začínali, tak jsme měli problém sehnat vůbec nějakého daňového poradce, protože…

Demel: Důvěra?

Krabs: Ty online firmy, které jsme oslovili, jak jsme byli v Česku zvyklí, na nás neměly čas. V Německu to online úplně nefunguje. Vždycky ten osobní kontakt je velmi důležitý a vyžadovaný. Trvalo to několik let, než jsme si získali určitou důvěru na základě toho, jakým způsobem jsme s lidmi jednali a komunikovali.


Demel: Říkáte ti lidé, zákazníci, Němci?

Krabs: Ne, myslím dodavatelé, němečtí dodavatelé a tam je důvěra potřeba. V Německu bylo klíčové i to, že jsme od začátku, tak jak jsme byli zvyklí v Česku, si veškeré dokumenty srovnávali online. Tento systém jsme si přenesli i do Německa. Dokonce ani Němci na něj nebyli zvyklí a bylo to pro ně nové.

Demel: A bylo to tím, že jste na německý trh vstoupili do příhraničního regionu, kde se dá očekávat, že nemá ty možnosti a znalosti takové, anebo to bylo proto, že obecně Německo v těch věcech trošičku zaspalo?

Krabs: Ono asi nezaspalo. Ono ty věci řeší jiným způsobem. Česko a Německo nelze mezi sebou srovnávat, jestli jeden trh je lepší, nebo horší.

Demel: To určitě já neříkám, jenom hledáme ty detaily, proč vám to začalo fungovat. Máte české webovky, německé webovky nemáte?

Krabs: Paradoxně německou verzi jsme spustili až relativně nedávno.

Demel: Výborně. To nebylo klíčové.

Krabs: Pro nás byly klíčové trhy v Americe, v Izraeli, v Evropské unii nebo v Británii. Naši zákazníci s námi mluví většinou anglicky a Češi česky. Odesílatelé a Němci nás začali oslovovat až časem, až když k nám získali určitou důvěru. I když dodnes se setkáte s tím, že vám zavolá odesílatel, že nám zásilku nepošle, protože se tak rozhodl a nemá důvěru posílat na nějaký box v Žitavě. Přesto to respektujeme. Když se tak někdo rozhodne, je to jeho právo.

Demel: Bavíme se o německých odesílatelích. Ti jsou klíčoví.

Krabs: Tam je třeba si ujasnit, kdo je zákazník, protože v přepravě je náš zákazník ten, kdo platí přepravu. Zákazníci byli vždycky na druhé straně. Ale následně Němci, kteří žijí v zahraničí, si nás začali všímat nebo na nás dostali doporučení. A postupně se začali přidávat.

Demel: Už tomu začínám rozumět. Budovali jste byznys, na to Německo jste mysleli. Němci v zahraničí začali těm Němcům na straně odesílatelů dávat reference a začala vznikat ta důvěra? Je to tak, říkám to dobře?

Krabs: Pro tenhle ten byznys je důvěra klíčová.

Demel: A myslím, že pro jakýkoliv byznys.

Krabs: Není to tak, že byste si ji vybudoval za týden nebo za rok. Trvá to třeba 10 let nebo víc. A i dnes tu nedůvěru můžete ze dne na den získat, důvěru ztratit. Člověk musí být pořád ve střehu, snažit se odpovídat nespokojeným zákazníkům do noci na jejich recenze.

Demel: Myslím, že lidé si předávají reference těch, co službu využili, fungovalo to a tím se dostáváte do povědomí na straně německé. Kdy, v jaké chvíli se to zlomilo? A co bylo tím důvodem?

Krabs: Pravděpodobně objem zásilek. Zároveň jste třeba hovořil o tom, že jsme měli sklad. To nebylo tak úplně jednoduché. Zpočátku jsme ho právě neměli. Byli jsme nejdříve ve dvou skladech v nájmech od rodin, které kdysi pocházely z Čech. Měli jsme s nimi velmi dobré vztahy a máme do dneška. Po deseti letech podnikání, ačkoliv jsme v minulosti všem doporučovali, ať si nekupují nemovitost v Německu, jsme našli ve stejné ulici fabriku, která byla založena už před první světovou válkou a od té doby v ní nebylo mnoho investováno. Byla to bývalá pružinárna. Díky tomu jsme tuto fabriku v koronakrizi, v únoru 2021, kdy byly zavřené hranice, koupili. Ačkoliv nám to všichni rozmlouvali a hlavně Němci.

Demel: Jací Němci? Ti, co na vás měli už nějaké vazby tím, že tam jste?

Krabs: Byli to náhodní kolemjdoucí a případně jiní uchazeči o tu fabriku, kteří si ji chtěli taky koupit. Tohle byl klíčový moment. Získali jsme určitou vizi, že budeme zase moct růst. Měli jsme vizi na dalších třeba 20 let a prostor, který jsme už neměli. Nemohli jsme zaměstnat nové lidi, protože jsme pro ně už neměli místo. Nemohli jsme dělat nějakou radikální reklamu, kterou stejně neděláme a uvědomili jsme si, že máme určitý závazek i vůči našim zaměstnancům a zákazníkům tu fabriku zrenovovat. Takže nás čekala kompletní rekonstrukce. Ačkoliv jsme zrenovovali uvnitř ne všechny prostory, ale jen tu část, kterou jsme potřebovali pro další rozvoj.

Demel: Zakázky dostaly i německé firmy, anebo české?

Krabs: Bylo to tak půl na půl. Některé věci, i legislativně, bylo lepší dělat s německými firmami. Ale snažili jsme se, pokud to šlo, využít služeb českých firem. A nešlo jenom o cenu. Ceny byly často srovnatelné s těmi německými. Měli jsme problém tam ty české řemeslníky vůbec dostat. Nejenom papírově.

Demel: Přitom je to kousek, že jo?

Krabs: Pominu to, že formuláře A1, registrace u řemeslných komor, a nejrůznější další byrokracie, typu odvodů do Soka-Bau trvaly mnoho měsíců. Ale chtěli jsme tam ty Čechy poslat.

Demel: Je toto nějaká bariéra, kterou Němci nastavili kvůli tomu, aby si ochránili svoji pracovní sílu?

Krabs: Je to bariéra, která vznikla zhruba v době, kdy jsme vstupovali spolu s dalšími státy do EU a oni měli určitý strach a nedůvěru. A ty zákony, často tedy národní, se od té doby nezměnily a nebyla vůle je změnit.

Demel: No vidíte, to jsme říkali, že jsou harmonizované evropské zákony. A tady vidíte , že pořád zůstávají nějaké lokální věci, které vznikly zejména z nedůvěry vůči tomu východnímu světu. A nedůvěře mezi Němci a Čechy. Možná je to i kvůli tomu, že Němci v sobě tu nedůvěru mají třeba víc. Nicméně ano, jsou případy, kdy nedůvěra byla opodstatněná a samozřejmě opodstatněná nedůvěra se strašně špatně odbourává. Procesy. O tom jste mluvil několikrát. To znamená, na všechno mají proces, všechno by mělo jít jedno po druhém. To je jedna věc. Druhá legislativa, musíte to mít v pořádku. Z toho mi vychází jeden dotaz a to je, co kontroly? Máte časté kontroly?

Krabs: Když jsme přišli do Německa v roce 2012, tak v následujícím roce nám přišla první kontrola z finančního úřadu, která nebyla nějak rozsáhlá, ale přišli se jenom přesvědčit, co vlastně děláme, jak to u nás vypadá. Těch kontrol bylo velké množství nejenom z finančního úřadu, ale z nejrůznějších jiných institucí. O některých jsme ani nevěděli, že existují. V roce 2018 jsme dokonce museli požádat o poštovní licenci, protože jsme zjistili, že bychom ji taktéž měli mít pro další rozvoj. Za účelem té poštovní licence probíhal takový malý audit. Komisaři z Bonnu nám kontrolovali i odpadkové koše, jestli v nich nenajdou nějaké osobní údaje.

Demel: Z toho, co jste popsal, mi vyplývá, že to, že jste měli věci v pořádku, vám svým způsobem pomáhalo nejen pro byznys v Německu, ale i pro ten český a globální. Měli jste větší jistotu.

Krabs: Pokud jsme třeba něco měli nebo mohli mít v nepořádku, tak nerozumějte tomu tak, že by vám úřady přišly nasadit pokutu nebo pouta. Sami nás často i vzdělávali. Přišel třeba živnostenský úřad. Měli vytištěné stránky o naší firmě, včetně mé fotografie.

Demel: Byli připraveni?

Krabs: Byli připraveni, byli velmi vzdělaní.

Demel: A jak to dopadlo?

Krabs: Přišli mi sdělit, že nemám zaregistrovanou druhou provozovnu tak, jak bych měl mít. Mě to tehdy nenapadlo, neměl jsem všechno v hlavě, byl jsem cizinec. Moje němčina nebyla a nikdy nebude dokonalá, ale nedostatek mi byl velmi přátelsky sdělen. Tu chybu jsme okamžitě napravili, zaregistrovali, zaplatili správní poplatek a fungovali dále. Systém funguje tak, že pokud to myslíte vážně a chcete věci mít v pořádku, je dobré je s úřady probrat, zeptat se. A můžete očekávat lidský přístup.

Demel: To je hodně zajímavé poselství, že v podstatě to není tak, že vám chtějí znemožnit podnikání, ale chtějí vás spíše přimět k tomu, abyste to podnikání brali vážně. Poslední téma je ta interkulturní bariéra. Mluvil jste o povinnosti vůči zaměstnancům, prostorách, které jste zrekonstruovali v Německu, investicích do zahraničí. Předpokládám, že máte tedy německé zaměstnance?

Krabs: My jsme taková speciální firma. Říkám, že jsme taková enkláva v Německu, v Žitavě v Horní Lužici, která kdysi spadala pod České království. Zaměstnáváme 16 Čechů – někdo z nich má slovenské občanství, abych jim nekřivdil. Dnes už víme, že ačkoliv jádro podnikání máme v Německu, kultura té firmy je česká. Ale převzali jsme určitý systém z Německa, který nás donutil dělat některé věci jinak, než bychom je třeba dělali v Čechách.

Demel: Takže český ostrůvek v Žitavě v Německu, který je německou firmou podle práva a podle legislativy. Máte zájem z německé strany o zaměstnání? Protože přece jenom ty příležitosti na Žitavsku moc nejsou. Dokážete si představit, že byste přijali i německé zaměstnance?

Krabs: Dokážeme. Máme několik německých firem, které pro nás pracují. Ta firma funguje tak, že se v ní stejně otočí každý den několik Němců a musíme spolu komunikovat, vycházet, spolupracovat.

Demel: Komunikace v němčině. A je tam nějaký odstup z jejich strany, nebo berou komunikaci s vámi jako normální záležitost?

Krabs: Odstup necítíme. Cítíme, že nás berou jako rovnocenné partnery. Když jsme rekonstruovali tu fabriku a na jedné stavbě máte třeba 15 řemeslníků, z toho sedm jich je z Německa, tak cítíte určité mezikulturní rozdíly. A naším úkolem bylo je rozmělnit. Řemeslníci, kteří přišli dříve, si pustili buďto české, nebo německé rádio. A když Češi v Německu pracují, vědí, že spolu musí vyjít, protože tam jsou na návštěvě, nejsou tam doma. A pokud to někdo nepochopí, je potřeba mu to trochu vysvětlit.

Demel: Jasně, tomu rozumím. Vypadá to, že rozdíly jsou v nastavení. Pokud ten vztah je tam nastavený otevřeně a nejsou tam žádné velké bloky, tak pak to funguje, přestože se říká, že Němci pracují pro systém a Češi pracují pro šéfa.

Krabs: Ještě jedno pravidlo mi v Německu řekli – že Němci žijí pro práci a Češi pracují pro život. Ten člověk, který mi to říkal a už zemřel, dodal, že ani jedno není správně a že to dobré je někde uprostřed.

Demel: A dostat se k tomu středu je důležité. Na konci by mělo být nějaké poselství. Vaše cesta, kterou jste absolvoval, vás dovedla do nějaké podoby podnikání, které funguje. Doporučil byste tuto cestu?

Krabs: Českým firmám, pokud vyloženě nepotřebují a nemusí být v Německu, tak bych doporučil podnikat z Čech. Klidně v Německu pod českou entitou nebo přímo z českého sídla, což je dnes možné. Spousta českých firem má předsudek, že by raději chtěli podnikat pod GmbH v Německu, ale to k sobě má různá úskalí, minimálně nákladová. Já jsem Čech, proto budu propagovat české produkty. A myslím si, že české firmy by se měly více profilovat na německém trhu. Nebát se říct, že jsou z Čech a že jejich produkty jsou vyráběny v Čechách podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí. A Němci je přijmou. Vyzkoušeli jsme si to. Zkusili jsme dojít
do některých obchodů propagovat české produkty a překvapivě jsme dostali okamžitě objednávky.

Demel: Toto je docela zajímavé poselství nakonec, protože jsem spíš očekával, že to, že jste založili německou firmu, bylo klíčem k tomu úspěchu, ale…

Krabs: Nebylo. U nás to byla povinnost, protože pokud zakládáte sklad v jiné zemi, tak vám nic jiného nezbývá.