Přeshraniční byznys a budování důvěry: Jak dostat české nápady a služby do Německa

Rozhovor s obchodním ředitelem Hitrádia Contact Liberec Jaroslavem Požickým se věnuje praktickým zkušenostem s navazováním přeshraniční spolupráce a podnikáním v trojzemí Česka, Německa a Polska. Diskuse s moderátorem Demelem rozebírá klíčové odlišnosti v obchodním i lidském přístupu na obou stranách hranice. Ukazuje, že neformální a na vztazích založený model běžný v Česku u německých partnerů naráží, protože ti vyžadují jasně strukturovaný systém, procesní přípravu a konkrétní záruky výstupů. Rozhovor se dotýká také jazykové bariéry, role profesionálního tlumočení i potenciálu angličtiny u mladší generace. Na konkrétních příkladech, od chladného jednání na radnici v Žitavě až po úspěšnou komerční spolupráci s německým Rádiem Lausitz, aktéři dokládají, že překážkou přeshraničního byznysu bývá spíše česká reaktivita, obavy a nedostatek metodické přípravy než nepřekonatelná kulturní propast.

Informace k interview
Datum a čas: 27. 3. 2026
Místo: Liberec
Tazatel: Dr. Jaroslav Demel
Respondent: Jaroslav Požický

Demel: Dobrý den, já tady vítám Jardu Požického, obchodního ředitele Hitrádio Contact Liberec a samozřejmě člověka, který byl léta spojen s Rádiem Contact Liberec, vlastně rádiem patriotů, rádiem těch lidí, kteří Liberec a Liberecko milují, kteří tady žijí a kteří v sobě i nesou vztah se s našimi německými sousedy.

Tak, Jardo, když jste začali rádio dělat, cítili jste od samého začátku přítomnost německého souseda, který mimochodem tu léta byl vlastně „domácí“?

Požický: Musím říct, že to mělo svůj jednoduchý vývoj, když ho nastíním, rádio jako takové, soukromé rádio je živo jenom ze svých příjmů, to znamená, je to klasická komerční firma, která se musí uživit. Ten původní impakt byl jednoduchý, vytvořit subjekt, který se bude věnovat hlavně informacím z našeho regionu, bude dávat lidem to, že budou mít své rádio. Vezměme si, že jsme začali v roce 1991. Vlastně to bylo něco úžasného, lidi znali zprávy jenom, dejme tomu, z centrální televize, a to bylo nějak nastaveno.

My jsme začali přebírat BBC a Hlas Ameriky, které jsme vysílali asi do roku 1993, 1994, abychom jim ty informace uměli dát hned, protože jsme je sami neuměli v takové kvalitě a rozsahu vyrobit. Ale měli jsme tu ambicí, že vychováváme svoje lidi. Oslovovali jsme kolegy z jiných rádií ohledně toho, jak se vychovává moderátor, jak se vychovává zpravodaj, jak se dělá dobré zpravodajství z regionu a podobně. No a k tomu jsme samozřejmě tu mašinu s lidmi museli uživit, abychom mohli pouštět písničky, dělat náladu a tyhle věci. A k tomu jsme samozřejmě museli prodávat dostatek reklamy…

Demel: Já se u toho regionu zastavím, protože mám pocit, že jakmile začneš liberecký region sledovat, tak vlastně přepadneš do toho Německa i trochu do toho Polska. A že samozřejmě ta spolupráce po změně v 89. roce nebyla vždycky juchu, juchu, to je jasné. Víme, že se děly věci i nepěkné a dost možná se tam nastavil nějaký základ dnešního vztahu s Němci. Ale mám pocit, že třeba cestovní ruch, Ještěd a Lužické hory, samozřejmě Jizerky a Polsko, ten už měl přesah přes hranice.

Požický: A to jsem chtěl právě říct, tím postupným pohybem v regionu, ne první rok, ne druhý, myslím, že to bylo období někde od roku 2005 do roku 2015, kdy jsme v těch přeshraničních pokusech byli nejaktivnější, tak postupně člověk zjistil, že, jak jsi použil ten termín, nám to přepadá do toho zahraničí.

Vzniklo to i tím, že jsme firmu nějakým způsobem stabilizovali do té míry, že jsem mohl víc uplatnit své předchozí vzdělání, který bylo filozofičtější, takže jsem si mohl dovolit do firmy vnášet určité filosofičtější prvky, vnášet prostě trošku přesahu, který by tam nechyběl, kdyby tam nebyl, ale který se tam schoval tak, že to lidi dokázali zkousnout. A byla to témata, kdy jsem si říkal, že já chci těmto lidem pomocí našeho média říct, jaký je charakter, co je genius loci tohoto regionu, jaká je jeho minulost, kořeny, který byly přerušeny, jak se na vše navazuje a tak dále.

 Takže jsme dělali projekty, Liberec a sklářství, Liberec a technika a samozřejmě najednou tam automaticky vpadlo Liberec a sousedství s Němci a Poláky. A já jsem hrozně zatoužil, tak jak jsme měli už vybudovány mechanismy spolupráce s českými městy, živé rozhovory se starosty, informace o akcích, informace o důležitých projektech, měli jsme již spolupráci s 30 největšími městy a obcemi jenom v našem Libereckém kraji, tak jsem hrozně zatoužil do toho vtáhnout Žitavu, případně ještě třeba ten širší celek, Görlitz a podobně.

Demel: Řekl jsi to za začátku úplně přesně, soukromé rádio, aby mohlo žít a realizovat sny, tak prostě musí být finančně zabezpečeno, to znamená reklama, apod. Takže současně s tím jste přemýšleli i o získávání peněz na té druhé straně?

Požický: Samozřejmě, že tu nápad vydělávat EURa v Německu byl, se svými zkušenostmi už jsem věděl, že to není tak jednoduchá věc. Že bych se sbalil, zajel do pár německých firem, dal tam naše prezentace přeložené do němčiny a začalo to fungovat. Já jsem pro to chtěl vytvořit reálné předpoklady, to znamená, chtěl jsem mít nejdříve nastavenu spolupráci s městem Žitava. Aby bylo pravidelně uveřejňováno, že v Žitavě se děje tohle, v Žitavě bude tamto, aby si lidi zvykli na masu informací, která přichází z přeshraničí.  Teď se bavíme o Německu, ale částečně jsme třeba měli nějakou spolupráci s Jelení Gorou, s Bogatyní tolik ne, ale říkal jsem si, že první bude Německo, druhé třeba Polsko. Inspirací mi bylo vlastně pár setkání se starostou Žitavy na Hrádecku a říkal jsem si ten postup je, zaštítit to městy, začít podporovat vzájemnou kulturní a turistickou návštěvnost v první fázi a na to teprve navazovat byznysem. Až se nějakým způsobem propojí vztahy a vznikne prostě prostředí, kde logicky je ten pohyb živý, nějak ho známe v Německu, nějak v Čechách, pak ten přeshraniční a pojďme tedy vidět sousedy i jako cílovou skupinu pro byznys.

Demel: Výborně, výborně, protože tady se dostáváme právě do té naší první části projektu, kdy se bavíme s našimi partnery o tom, jak vlastně vstoupili na ten trh. V mezinárodním obchodě říkáme, že vstupujeme na trh různými způsoby. Klasický je, že nabídneme náš produkt přes hranice, nebo tam založíme pobočku, nebo tam zainvestujeme a koupíme něco, což jsou vlastně formy vstupu. Tady vlastně představujeme, že před vstupem, což je ale v podstatě i v byznyse celkem přirozené, probíhá networking, to znamená stavění sítě. Takže se vlastně se přichází ne z té byznysové strany, ale přichází se z té strany poznání, interkulturní, čili vlastně je to něco, k čemu se dostaneme na konci a na tom je potom možné začít ten byznys, protože jak se dozvídáme opakovaně, tak ten vztah náš s našimi německými sousedy je vlastně v zásadě a hodně z jejich strany o důvěře.

Požický: Tady bych řekl, že náš postup asi byl daný tím, jaký máme produkt. My máme produkt, že umíme působit na lidi, že umíme sdílet informace a ty můžou být jak kulturní, tak faktické, tak prostě komerční sdělení. Takže tenhle produkt nemá jednoduchou vlastnost, kterou si osahám, porovnám s jinými produkty a zjistím, jakou má přidanou hodnotu a že mi nevadí ho brát z Čech, dejme tomu. Protože má všechny parametry, které chci, anebo je levnější.

Ale náš produkt je prostě postavený na tom, že můžeme něco vysílat lidem. V jejich hlavách můžeme vytvořit nějaké odpovídající povědomí, které se bude promítat do nějakého chování. Ať už směrem k tomu, že chci jít na koncert do Německa, nebo že si tam jdu klidně zaplavat, nebo do muzea, tak, že si řeknu, ano, já mám tady nějakou komerční spotřebitelskou příležitost. Proto jsem to chtěl stavět od toho, co je lidem nejblíž, tj. nějaké kulturní vyžití, turismus a následně prostě další vrstva.

Demel: Takže o té důvěře to je také, protože vy vlastně něco nabídnete, pak lidé podle toho zareagují a pak samozřejmě reagují podle toho, jestli to, co jim bylo nabídnuto, tak bylo tak, jak to bylo nabídnuto. Čili ta důvěra tam je určitě taky. No, ale dobře, networking, už jsme ale po roce 2000 a já říkám, že po roce 2000 se svět úplně změnil, ty devadesátky byly skutečně o ničem jiném a pak už to nešlo tak krásně, už to nebylo tak nadšené, prostě už tam začaly ty první nedůvěry, takže pravděpodobně jste zvážili, že už byste mohli zkusit ten byznys a nějak jste ho asi zkusili.

Požický: Ano, dá se říct. Ta prvotní motivace nicméně musím říct, že nebyla byznysová, ale byla spíš zčásti o tom, že jsme médium a že máme příležitost něco udělat pro rozvoj našeho regionu. Stejně tak jako lidi trošku nasměrovat k tomu, že tradice sklářství či techniky u nás má nějakou váhu a je dobře jí znát a rozvíjet. A že jsme součástí přeshraničí a že můžeme vztahy s přeshraničím rozvíjet.

To byla prvotní motivace, která tam byla a samozřejmě, když člověk dělá v byznysu, tak se musí dívat, kdy tam začne fungovat nějaká byznysová konsekvence. Ta první představa byla jednoduchá. Nabídneme spolupráci, zveřejňování informací, pozvánek, celý koncept, který jsme měli odzkoušený v Čechách, nabídneme do Německa. A měl jsem za to, že pokud tam vysvětlíme tu dobrou vůli, ten přesah, že to není v podstatě o penězích, tak že by to neměl být problém. Snažil jsem se o první schůzku se starostou Žitavy, a na neformálních srdečných rozhovorech s Hrádkem nebo panem hejtmanem, kde jsem měl možnost přímého kontaktu, tak jsem se snažil využít jak té důvěryhodnosti, tak té neformální chvíle.

Demel: A máme tam zas důvěru.

Požický: Tak jsem ho (starostu) požádal o schůzku. On mě odkázal na svojí překladatelku, která mě odkázala dál a následně jsem získal schůzku s pracovníkem vnějších vztahů z radnice.

Demel: Mluvíš o překladatelce, trošku dám takovou lehkou vsuvku, ale máme to v projektu jako prvek, tak co ta němčina? Asi byl problém nebo ne?

Požický: Německy mluvit neumím, tak abych mohl vést jednání. Anglicky ano, nicméně jsem pochopil, že to v daném prostoru není žádoucí. A už na první schůzku jsem si vzal prostě překladatelku rodilou mluvčí, Češku, co žije v Německu, a ta mi zajišťovala celý profesionální překlad. Nicméně ta situace byla poměrně bizarní. Ano, z mého pohledu si myslím, že jedním z klíčových momentů je ta jazyková bariéra, aby se spolupráce, vztahy a důvěra tvořily, tak právě ten jazyk si myslím, ta schopnost běžně vládnout tím jazykem, sehrává klíčovou roli.

Demel: To je zajímavé. Je otázkou, jestli to ale stále platí.

Požický: Neumím to posoudit. My jsme v roce 2003 dělali kampaň s firmou na minerálky Oppacher Mineral Quellen, což je lužická firma někde kousek od Varnsdorfu. Tak jako jsou pivní slavnosti, tak oni dělali svoje minerálkové slavnosti.

Demel: Minerálkové slavnosti, dobré.

Požický: Velká akce. A sami nás oslovili a sami měli jakoby zájem. Tak samozřejmě při tom jednání, když přijelo vedení firmy, tak jsme ho vedli v angličtině a tam nebyl problém, protože oni dostali nápad pozvat prostě Čechy na své slavnosti. Tady to bylo obráceně.

Já jsem se snažil vysvětlit, jak máme otevřenou náruč a srdce k tomu, abychom rozproudili ty česko-německé vztahy zespodu, to znamená ne na základě nějakého projektu, ale prostě na základě průběžného vnímání informací, co se děje, na základě nějakého vlastního nápadu.

Demel: Já jsem tě přerušil, takže navážeme zpátky. Takže pan starosta tě odkázal na překladatelku.

Požický: A ta na pracovníka marketingu a PR. On měl na starosti vnější vztahy na radnici a já jsem mu představil tu myšlenku. Jednání bylo díky tomu překládání poměrně pro mě docela atypické. Částečně musím říct, že jsem se styděl, že prostě neumím německy, abych se domluvil. Průběh jednání byl velmi chladný. Já jsem tam dostal takovou trochu sprchu, protože jsem se rozhodl, že ten projekt a spolupráce nebude stát na penězích. Byl jsem připravený všechny ty věci dělat i zadarmo nebo tak symbolicky, aby to mělo nějakou váhu, aby to bylo o partnerství, nejenom o tom, že někdo něco někam dá zadarmo, no tak co mají dělat, tak si to tedy vezmou. A dočkal jsem se takového velkého odstupu, na který jsem z Čech nebyl zvyklý. Nikdy jsem v Německu neobchodoval a musím říct, že jsem odjížděl zklamán, protože jsem tam nenašel takovou tu jiskru ve smyslu: „Ano, to je dobrý nápad, pojďme ho podle možností specifikovat a my vám třeba něco pošleme.“

Bylo tam spíše takové: „Ano, vyslechli jsme Vás, přetlumočím to panu starostovi, ale na tyto záležitosti nemáme žádné peníze.“ Takže já jsem si říkal, že třeba se nemusel povést den a samozřejmě jsem se snažil to opakovat, ať už krátkými vstupy na akcích, kde jsem potkával pana starostu, nebo přes českou pracovnici, která pracovala na radnici a měla segment přeshraniční spolupráce tak trochu na starosti. Ona měla na starosti projekty, říkala, ano, teď tady něco máme, že mi pomůže, když vykážu kontakty, že je o této akci na podstávkové domy, máme na to grant z Evropské unie, takže vy mi dodáte monitoring toho, že to tam bylo a já to k tomu projektu přiřadím a je to perfektní. Paní ze mě byla nadšená.

Demel: To jsou ty projektové čárky, si myslím. Takže vlastně toto tě svým způsobem odradilo úplně, nebo jsi to ještě někdy zkoušel dál.

Požický: Já jsem to zkoušel tři roky, vytrvale jsem to zkoušel tři roky, ať už přes tuhle paní, kde jsem jí to vysvětlil a žádal jsem jí, aby mi zprocesovala schůzku. Pak jsem pochopil, že sice u nás není problém se sejít s panem starostou, ať už Hrádku, nebo Liberce, nebo i s hejtmanem, ale možná v Německu je to jinak a ten oficiální představitel města se z nějakých důvodů nemůže setkat s někým jen tak.

Demel: Takže procedura. K tomu se dostaneme za chviličku, protože to už se vlastně dostáváme do oblasti kulturní, interkulturní. Já se ještě ale zeptám – nenapadlo tě spíš spojit s místním lokálním rádiem? Najít partnerství dvou entit, který si budou více rozumět, protože tady se přichází jakoby z druhé strany. Vztahovka. My Češi jsme hodně vztahoví a Němci, samozřejmě důvěra, zkušenosti, historie, všechno, to všechno se promítá. Pak individuální nastavení lidí, což mohl být příklad toho člověka, oni fakt mají rádi systém. To znamená připravený systém, že to bude tak, tak a tak a z toho budou takové výstupy. Takže si myslím, jestli třeba toto nebyl ten důvod.

Ale my ten náš projekt máme o přeshraniční spolupráci a chceme se zaměřit více na přeshraniční obchod. To znamená to, že se něco prodává, něco nakupuje, ať už fyzický produkt nebo služba. Mě třeba zaujala ta sodovkárna. Prodávají? Víme o tom?

Požický: Nevím. Já jsem nic nezaznamenal. Byla to ojedinělá vlašťovka, dá se říct.

Demel: Jasně. Monitorujete ještě i dnes, jestli tam jsou lokální rádia, nebo jak to tam na tom trhu je?

Požický: Je tam Radio Lausitz, asi nejúspěšnější nebo největší. S nimi jsme dělali, ale nebyla to spolupráce, byl to vlastně přeprodej. My jsme tam potřebovali oslovit pro naše klienty přeshraničí, Němce.

Demel: Výborně.

Požický: Takže jsme si řekli, ano, potřebujeme znát, jaké mají zvyklosti. Kupodivu mě překvapilo, že na stejné řešení, to znamená, jak naučit nebo dostat lidem do hlavy sdělení používali jiné postupy než u nás, používali nižší rotaci, než používáme my. To znamená, že zatímco já nepustím lidem méně než pět spotů denně, tak oni v mediaplánu navrhovali dva až tři spoty denně.

Demel: Takže, když to řeknu hloupě, tolik neobtěžovat?

Požický: Dejme tomu, že se to dá takto vnímat, ale na druhou stranu my máme naše analytické výzkumy, že je lepší intenzivně vysílat deset dní. A že lidé si zapamatují tu informaci lépe, než když ji vysíláš dvakrát. To je výsledek zapamatování si daleko slabší.

Demel: Určitě. My říkáme, že je tam klasické pareto, že si člověk ze 100% informací zapamatuje 20%. A teď je důležité, aby v těch 20%, co si zapamatuje, bylo to, co potřebuje předat ten, kdo ty informace sděluje.

Požický: Takže mě překvapila menší frekvence zásahů v těch návrzích. Ale jinak to byla klasická milá spolupráce, kdy jsme se cítili jako kolegové a vzájemně jsme si vysvětlovali pozice. A spolupráce proběhla i v obchodním duchu, kdy jsem požádal o nějaké zvýhodnění. A v rámci prvotní spolupráce jsem ho dostal, bylo to velmi příjemné.

Demel: To znamená, že iniciace byla z české strany?

Požický: Ano.

Demel: Takže poptávka? A česká strana na to měla připraveny peníze?

Požický: Ano, já jsem byl v pozici toho, kdo říkal, tady mám pro vás připraveno 3000 EUR a pojďte mi za to vysvětlit, jak u vás nejlíp pro klienta udělat to, co potřebuje.

Demel: A není to ta cesta, ta spolupráce?

Požický: No, určitě, určitě, a musím říct, že od té doby těch věcí jsme měli asi pět, který jsme takhle vysílali pro klienty, pak ještě třeba i PPC kampaně a podobně.

Demel: Byli to čeští klienti?

Požický: Byly to čeští klienti, vždycky to byly čeští klienti a vlastně je to něco, o čem říkám, že to patří do naší schopnosti komunikovat. I s tím přeshraničím.

Demel: Je to určitě přidaná hodnota. Za mě tedy k tomu jenom zbývá vlastně jediné, aby němečtí klienti řekli rádiu, nebo možná to iniciovalo partnerské německé rádio samo, hele, pojďme to nabídnout, pojďme prostě zkontaktovat českou stranu.

Požický: Rozumím tomu. Pokud by třeba jedním z výstupů tohoto rozhovoru mohlo být, že bychom iniciovali i nějaké setkání, kde bychom zkusili najít si partnera ze stejného byznysu a tímhle způsobem třeba se dostat do té spolupráce. Já jsem to dělal amatérsky, pocitově, takže jsem si říkal, když to přeženu a zkarikuji, mám chviličku, tak udělám něco jako pěkného a šel jsem přes tuto svoji myšlenku, kterou jsem měl a už jsem ji s nikým moc neanalyzoval, neřešil, jaká cesta by třeba mohla být vhodnější. Myslel jsem si, že aplikuji, a nesehnal jsem si ani podklady. Pořádné nebo nějakou přípravu, víceméně se dá říct, že jsem to, co jsem dělal tady a fungovalo mi to, tak jsem si myslel, že to překopíruji i ven.

Demel: Postupoval jsi intuitivně. Ale obchod je o intuici. Takže já bych to úplně neviděl špatně. Samozřejmě jsou to Němci. U nich my neustále opakovaně mluvíme o pečlivé, detailní přípravě. Oni to oceňují, prostě chtějí nahlédnout na systém a řekněme, že důvěru, tak jako my, nezískávají úplně z lidí, ale z nabídnutého systému.

Proč jsem mluvil o tom, jestli to takto nevyzkoušet, protože my máme už několik projektových výstupů. Jeden z nich je, že je dobré vstoupit na německý přeshraniční trh tak, že založíš pobočku, registruješ se u německých úřadů a komunikuješ pak s nimi. A komunikuješ v němčině a tváříš se jako německá firma. A tím že by se tato bariéra mohla zrušit. Ale také zjišťujeme, že možná ta cesta může podobná tomu, co jsme teď diskutovali. Že by Češi měli své produkty německým partnerům aktivně nabídnout. Že je to možná trochu o nás, o Češích, že nechceme začít první, protože jsme reaktivní národ. To znamená, že čekáme, až nás osloví zákazníci. Že když začneme, nabídneme, tak to vypadá, že z německé strany nemusí přijít vyložené odmítnutí. Jde to prostě přes tu byznysově systémovou stránku, a právě proto jsem si říkal, že dost možná by ta vaše spolupráce s tím německým rádiem mohla být reciproční.

Ale to je jenom, řekněme, přemýšlení o tom, co vlastně rozhoduje, aby se byznys realizoval nebo ne. Ale pořád máme pocit, že ten potenciál je daleko, daleko větší, než to, jak je to naplněno.

Požický: Já si to myslím taky a myslím si, že hodně toho jde na vrub vlastně základní neznalosti, jaké jsou možnosti čerpání produktů a služeb, ať už jsou z jakéhokoliv oboru. Že je vlastně jednoduše možné si na základě té znalosti porovnat atributy, které jsou třeba pro každého spotřebitele trochu jiné, ty klíčové. V tom je obrovský potenciál, ale jsme na úplném začátku, kdy jsme nepřekonali základní věci, nemáme základní znalost, vlastně základní otevření hlavy.

Demel: Takže to vlastně nevypadá na nějakou velkou kulturní bariéru?

Požický: Ano. Jakoby vypadá to spíše na, řekněme, malou odvahu českých lidí.

Já musím říct, že teď mluvím za sebe jako člověka, který je 74. ročník a má za sebou historii, kterou neumím zobecnit pro lidi, kteří už vyrostli, resp. narodili se v 90. letech a podobně, jsou prostě mladí. Já nevím, jak oni to vnímají. Ale je možné, že ten zážitek té železný opony, toho uzavření, že tam vlastně nic není, ani vlastně ta myšlenka toho, že by tam něco mohlo být, tak říkajíc, prostě nějaká černá zóna, která u mé generace, resp. těch, co se narodili, já nevím, do 80. roku, tak může být prostě dána i tím zážitkem.

Demel: Může, může, ale nevím… Co jazyková bariéra?

Požický: Neumím se domluvit, a když se nedomluvím, tak vlastně to není něco, co mám jako po ruce.

Mladí lidé ale mluví anglicky. Ne všichni samozřejmě, ale dost významná část už mluví anglicky. A vlastně věří, že anglicky umí i ti mladí Němci na druhé straně.

Demel: Takže tím by ta bariéra možná mohla odpadnout. Nicméně pořád víme, že tady ještě stále je. A těch mladých lidí, kteří chtějí umět německy a chtějí mluvit německy, tak je míň a míň. Takže to jde ruku v ruce, možná, že ta jazyková bariéra nakonec bude tím vyřešena, že prostě angličtina bude tím jazykem společným. To asi přijde. Ale jak mluvíš o mladých, já zas nevidím mnoho mladých firem, vznikajících startupů, které by bořily hranice mezi Českem a Německem. Je to taky o tom, že samozřejmě ty naši nejbližší sousedi, ty dva okresy hospodářsky na tom nejsou úplně nejlíp. To srdce trojzemí bije ekonomicky tady u nás. Což znamená, že to může být právě naše výhoda a může to být to, nad čem bychom to mohli založit. Ale jenom rychle, jak jsi říkal o těch mladých firmách, my jsme tady měli zástupce Norbeans, vlastně úspěšné české firmy a ptali jsme se ho, jestli mají v plánu expandovat do Německa a on říkal, ne, ono to, jak to děláme, to tam asi nebude fungovat. A pak já jsem se ptal tady našich německých studentů, jestli znají Norbeans, a jestli by si dali jejich kávu v Žitavě? A oni řekli, proč ne, je to dobrá káva. Čili možná je to fakt jen o tom kroku, prostě udělat to.

Požický: Ano, ano. A mně třeba napadlo v průběhu našeho rozhovoru, že kdyby mi někdo, jak já nemám rád moc projekty, ale kdyby mi třeba někdo toto řekl, jdeš do německého prostředí, připrav se na raz, dva, tři důležité věci, návrh nedělej vyprávěcím příběhem, ale udělej systém, mechanismus, ze kterého bude vidět, že je to stroj, který když se do něj dá vstup, tak z něj vypadne výstup a má garanci toho, že se tak stane, prostě bych ty přístupy provedl třeba jinak. Jenže já jsem se připravil sám, po svém. Kdyby třeba někdo udělal, dejme tomu, sérií, dvě, tři kola seminářů o tom, jak podnikat v Německu, nebojte se udělat ten krok, a toto jsme zjistili jako nástroje, které k tomu vedou, tak to bude mít dvě věci. Za prvé ti lidi budou mít psychologickou výhodu toho, že budou mít pocit, že mají ty správné „zbraně“, že půjdou po té správné cestě, kudy mají, budou mít mapu a za druhý se to věcné zpracování třeba zkrátí, protože nás Němci lépe pochopí.

Demel: Výborně. Tak jako každý správný rozhovor, který chci dělat, končí to nadějí. Za to ti děkuju, to bylo skvělé.

Takže to byl Jarda Požický.